Z dění tohoto týdne jsem zaskočený a dost smutný. Po loňské sezóně, která nebyla moc povedená ze strany výsledků juniorů jsme již jednu skepsi zažili. Naštěstí se rozšířila soutěž (ne mojí zásluhou) a nám svitla naděje na lepší časy. Kadeti po dvou letech dosáhli na finálový turnaj, takže bylo z čeho brát, muži udrželi bez problémů 1. ligu, takže bylo kam směřovat. I příprava počínaje Chorvatskem, pokračující soustředěním v Telči až do začátku soutěží, tomu nasvědčovala.
Z dění tohoto týdne jsem zaskočený a dost smutný. Po loňské sezóně, která nebyla moc povedená ze strany výsledků juniorů jsme již jednu skepsi zažili. Naštěstí se rozšířila soutěž (ne mojí zásluhou) a nám svitla naděje na lepší časy. Kadeti po dvou letech dosáhli na finálový turnaj, takže bylo z čeho brát, muži udrželi bez problémů 1. ligu, takže bylo kam směřovat. I příprava počínaje Chorvatskem, pokračující soustředěním v Telči až do začátku soutěží, tomu nasvědčovala. A náhle po prvních relativních neúspěších toho v jednom týdnu zanechají dva hráči, kteří měli co mluvit do základní sestavy minimálně jednoho z těchto dvou družstev. Chápu, že to zřejmě nepřišlo jako blesk z čistého nebe, že problémy se zřejmě kupily. Trochu jsem to cítil, jen jsem neznal a neznám dodnes pravý důvod. To, že třeba volejbal přestane bavit, je omluvitelné, ale nesmí to být konečné řešení. Odpovědnost k týmu musí být větší, než momentální psychické rozpoložení. To si myslím, že důvodem není a nebylo ani u Petra a ani u Honzy. Důvod byl někde jinde. Trenér vždy musí potlačit své ego, aby hráčům víceméně nepřekážel, ale aby je vedl. Proto pátrám, jestli to nebylo mnou. Že by měli pocit, že jim stojím v cestě? Nebo to byly neshody s hráči? Nefungovala týmová kultura a soudržnost? Vím, že někdo volejbalem třeba úplně naplno nežije, ale to je potom odpovědnost ostatních spoluhráčů, aby ho přesvědčili o opaku. Volejbalová extraliga je již vrcholový volejbal. Z ní se směřuje do profesionálních soutěží, nebo sice „jen“ do amatérských, ale na vyšší úrovni, než je „pouhá“ krajská. Vrcholový volejbal se musí brát jako povinnost jakou je např. zaměstnání nebo škola. To také vždy nebaví, ale chodit se tam musí. A tak jsem já spolu s ostatními trenéry, co u nás působili tuto filozofii šířil a musím říct že 21 let, co tu jsem, poměrně úspěšně. A myslím a věřím, že úspěšně budeme pokračovat. Ovšem bez těch ran, které nám tu a tam někdo uchystá. Nikdy se nestalo, že to budou hráči koketující se základní sestavou a ovlivňující přímo výsledek. Nezáleží, jestli hrají nebo ne. Honza do bojů nezasáhl a přesto do týmu patřil a každý cítil že v něm je! Petr hrál, ne všechno, ale hrál. Co mají říkat ti, co hráli jen sporadicky nebo vůbec. První turnaje napověděli, že jsme se možná trochu přecenili, ale že máme na to hrát důstojnou roli v obou extraligách, i když to možná nebude boj o finálové turnaje. Nepatříme mezi týmy, které jen čekají na hráče hrající dospělou extraligu a vychované úplně někde jinde, až jim přijdou pomoci . Takovou filozofii jsme nikdy nemuseli vyznávat. Bude to pro nás velice těžké. Nyní záleží na všech ostatních, co chtějí zůstat, aby ukázali kromě umění (to se postupně naučí) také srdce. Srdce patřící volejbalu, ale také tomuto klubu, který je trochu raritou mezi všemi kluby v republice. Musíme se změnit v maličkostech, vzájemně se uznávat, chovat se k sobě přátelsky, což neznamená tolerovat si chyby, ale naopak svými příklady přispívat k tomu, abychom se chybám jak volejbalovým herním, tak i životním vyhýbali více a více. Prostor na ně je zúžený a jen my rozhodujeme jak velký nebo malý bude a co si budeme nebo nebudeme tolerovat. Možná jsme touto lhostejností, a zřejmě i nevědomou, přispěli k stavu jaký je. Nezdáváme to a doufám, že to nevzdáme. O víkendu nás čeká druhý turnaj kadetů a zde již o něco jde. Máme první příležitost se ukázat. Hrajeme doma. V třetí výkonnostní skupině máme postupně v sobotu Zlín, Blue volley Ostravu a v neděli Ústí n.L. a Nový Jičín. První dva celky postoupí do vyšší skupiny, poslední dva sestoupí do čtvrté skupiny. Naším cílem musí být každopádně postup!. Takže Smetáku, Dojči, Špáčo, Vaňousi, Toncku, Baki, Méďo, Pinguine, Dejve a všichni ostatní vzhůru do toho. Teda jestli máte odvahu prát se o vítězství. Hrdinové nekecaj a do tmy jdou!!
Velké Meziříčí, 10.10.2019 Petr Juda