TJ SPARTAK Velké Meziříčí

Je tomu 22 let, co jsme začali systematicky pracovat s juniory. Když jsme po dvou letech postoupili do extraligy, říkali jsme si, že je potřeba v ní být alespoň 5 let. Po dobu, kdy se vymění jedna generace hráčů aby to nebyla zásluha jedné dobré party. Kolik takových týmů již v extralize bylo 1-2 roky a zase zmizelo v zapomnění. To se tedy povedlo ihned. Ovšem vysokou výkonnost neudržíte pouze s hráči z Velkého Meziříčí. Neudrží to nikdo ani z větších měst a center včetně několikanásobného mistra z Prahy. Takže jsme začali hledat hráče po celém Kraji Vysočina. A našli.

Bez trenérů by to pochopitelně nešlo. Já přišel do Velkého Meziříčí v roce 1998. V té době z mládežnických družstev zde byli pouze žáci. Ovšem juniorská historie se začala psát o tři roky dříve. To parta kolem trenérů Jardy Cenka, Ivana Petrů a Ladislava Zmrhala (bratra Zdeňka Zmrhala) hrála dva roky dorosteneckou ligu (dnes je to 1. liga), dokonce v druhém roce působení hrála dlouho na čele tabulky a nakonec skončila na 2. místě. Největší trenérskou osobností byl ovšem Jarda Cenek (1945). Ještě, když jsem působil v Jihlavě nebo Havlíčkově Brodě, jakmile někdo mluvil o meziříčském volejbale, mluvil o „Cendovi“.

Samozřejmě, že jsem v posledním pokračování zapomněl ještě na dva hráče, kteří to dotáhli do extraligy. Filip Auer (1986) přišel k nám z Třebíče s neuvěřitelnými fyzickými dispozicemi. Jeho výskok lámal rekordy. Nevím, jak k tomu přišel, ale u nás už měl smečařský výskok nejvyšší ze všech. Hrál na bloku, lehce nahlédl do juniorské reprezentace a od nás v roce 2006 odešel do Brna. Potom přes Bučovice, Odolena Vodu a Benátky se vrátil zpět do 1.ligy v Bučovicích, kde pomalu zakončuje svou kariéru. Úspěšný je i v mimovolejbalovém životě, kde se věnuje finančním službám.

V našem pokračování bilancování bývalých hráčů, kteří prošli naším klubem a odrazili se do nejvyšší soutěže patří na jedno z předních míst Pavel Jelínek (1983). Přišel k nám v roce 2000 z vísky Jakub na Kutnohorsku. Moc se mu nechtělo, ale na nátlak rodičů přeci jenom přestoupil do školy a do klubu. Zdravě konfliktní, doslova se vyžíval ve výzvách zdánlivě nepřekonatelných. To, že s výškou pod 190 cm hrál dobře blokaře v juniorské extralize není ani tak velké překvapení, ale on byl nejlepší blokař i po přestupu do Brna v 1.

Další vzpomínání a ohlížení se za dvacetiletím v juniorské extralize se bude věnovat hráčům. Za těch 20 let jich prošlo bezpočet, počet se blíží ke dvěma stovkám. Mnozí z nich zde prožili svá dorostenecká léta a potom se věnovali volejbalu jen jako hobby sportu, někteří se vrátili k nám a hrají nyní v 1. lize a ti nejlepší se na delší nebo kratší čas dostali až do naší nejvyšší profesionální soutěže, extraligy mužů, a dokonce i do zahraničí. Čtyři hráči dosáhli a post nejvyšší, reprezentaci mužů České republiky.

Postoupili jsme tedy do juniorské extraligy: Do přípravy jsme se pustili s ohromným elánem. Všichni nám předpovídali, že nemáme šanci se udržet. Nakonec to dopadlo excelentně. Prvních 10 zápasů jsme vyhráli a usadili jsme se na prvním místě. Z něho jsme postoupili až do závěrečného play off. Play off jsme bohužel nikdy neuměli hrát. Nebo spíš to bylo tím, že soupeři se na play off posílili o své hráče juniorského věku, kteří však již stabilně našli místo v sestavách extraligovým klubů. Tak tomu bylo i v tom našem prvním.

Trochu ve stínu současného dění kolem nákaz koronavirem a trochu tak mimo hierarchii důležitostí, bych chtěl připomenout jedno naše volejbalové významné výročí. 30.dubna v roce 2000 postoupili junioři do juniorské nejvyšší soutěže, extraligy, a jsou v ní dodnes. Tedy slavíme 20leté nepřetržité působení v této soutěži. Pro tak malý klub je to doslova rarita jak ve srovnání s většími volejbalovými kluby, tak i ve srovnání s přiměřeně stejně velkými oddíly i mezi jinými kolektivními sporty.

Poslední turnaj juniorské extraligy jsme stihli ještě před všemi opatřeními. 7. a 8. března se ještě mohlo bez rizika hrát všude, kromě biatlonového světového poháru, kam nesměli diváci. Pro nás to byl velice úspěšný víkend. Pořádali jsme ho doma. Jednalo o druhou výkonnostní skupinu (6.-10. místo), do které jsme se probojovali vítězstvím v předcházejícím turnaji. Letošní extraliga, poprvé hrána turnajově, byla ve svých skupinách hodně vyrovnaná a vždy bylo, o co hrát. Dalším plusem bylo, že na náš turnaj přišlo hodně diváků.

Bojujeme se soupeři, ale také sami se sebou A hlavně s našimi nemocemi. Nikdy v minulosti jsme neměli během sezóny tolik marodů! Prakticky málokdy jsme byli kompletní a nejinak tomu bylo i v předposledním kadetském turnaji. Šlo o hodně, šlo o finálový turnaj pro nejlepších osm celků. Bylo to na nás, měli jsme to ve svých rukou a nezvládli jsme to. Hlavně první zápas s Kolínem. V prvním setu jsme vedli 24:22 a neuhráli jsme ho. Neuhráli jsme jako jediní ani jeden set s tímto soupeřem. Ostatní Kolín buď porazili, nebo v případě Ostravy prohráli s jedním ukořistěným setem, který pro Ostravu nakonec měl cenu zlata. Strašně chyběl Kuba Němec. Zchvátila ho angína a to nás značně oslabilo.

Čtvrfinále play off skončilo podle předpokladů. Bučovice jsme ani jednou moc nepotrápili a soupeř vyhrál snadno 3:0 na zápasy a 9:0 na sety. Takže žádné překvapení. Přesto ale tato sezóna byla nejlepší z našeho tříletého působení v druhé nejvyšší volejbalové lize. Prakticky od začátku jsme nehráli o záchranu jako v předcházejících ročnících, nýbrž až do zranění Ríši Stanislava a Martina Pavlovského jsme okupovali třetí příčku. Sice před vánocemi nastal zlom a pád v tabulce na konečné 8. místo, ale nikdy to nebyly obavy ze sestupu. V tom je to pozitivní. Kádr se stabilizoval a vyrovnal.