Tento článek jsem chtěl napsat již dávno. Nyní po odloženém domácím premiérovém zápase volejbalové extraligy mám k tomu i dobrou záminku. Dvě vítězství s Ostravou, obě 3:2 a obě po stejném průběhu. Vedení 1:0, potom obrat ve prospěch Ostravy na 1:2 a nakonec vše dobře dopadlo. Ztratili jsme sice 2 body (chtěli jsme jich šest), ale Ostrava přijela v plné síle a přijela sem vyhrát. Na zápase jsem nebyl a když jsem přišel vrcholil čtvrtý set druhého zápasu. Vrcholil tak dramaticky, že jsem z toho měl takové nervy, že jsem zase odešel se procházet. Jsem pověrčivý a řekl jsem si, že jim přináším smůlu a když tam jsem, tak prohráváme (doufám, že to platilo pouze pro toto utkání).
Tento článek jsem chtěl napsat již dávno. Nyní po odloženém domácím premiérovém zápase volejbalové extraligy mám k tomu i dobrou záminku. Dvě vítězství s Ostravou, obě 3:2 a obě po stejném průběhu. Vedení 1:0, potom obrat ve prospěch Ostravy na 1:2 a nakonec vše dobře dopadlo. Ztratili jsme sice 2 body (chtěli jsme jich šest), ale Ostrava přijela v plné síle a přijela sem vyhrát. Na zápase jsem nebyl a když jsem přišel vrcholil čtvrtý set druhého zápasu. Vrcholil tak dramaticky, že jsem z toho měl takové nervy, že jsem zase odešel se procházet. Jsem pověrčivý a řekl jsem si, že jim přináším smůlu a když tam jsem, tak prohráváme (doufám, že to platilo pouze pro toto utkání). Navíc poslední dny pro mě byly tak šílené, že jsem neměl na zápas patřičný nadhled. Vrátil jsem se za stavu 14:2 v pátem setu. To se již neprohrává. Ovšem šest bodů za sebou ve prospěch Ostravy dalo za pravdu mé pověrčivosti. Míra dostal dvě naprosto zbytečná esa (to by se reprezenačnímu liberu stát nemělo, i kdyby byl v jakémkoliv rozpoložení), Matka zasmečoval dvakrát tak špatně, že člověk nabýval dojmu, že to vůbec neumí, aby potom nakonec svou smečí rozhodl (po zápase mi řekl, že si chtěl poslední míč náležitě vychutnat a čekal na tu pravou nahrávku). Více o zápasu psát nechci a ani nemohu. Chci psát o týmu a klubu, který je na české volejbalové scéně svým způsobem raritou. Proti loňsku máme lepší tým a také vyšší ambice. Přispěli tomu hlavně "Broďáci" Honza Matějka a David Podhrázký. Jsou také patřičně vidět. Přestup Lukáše Musílka z Brna, byla již jen třešnička na dortu. Chceme hrát moderní rychlou útočnou hru. Její realizace vyžaduje trénovat. V tom je právě problém. Matka (Honza Matějka) trénuje v H.Brodě a David studuje vysokou školu v Praze, tak snad trénuje tam (sami jsme mu to domlouvali v ČZU B s naším bývalým hráčem Záclonou). Takže vlastně z posil pravidelně trénuje jen Pupas (Lukáš Musílek). Také proti Ostravě využil konečně svou šanci a odehrál výtečně oba zápasy a pozvolna vytlačuje ze sestavy Davida. Rychlá hra vyžaduje trénink. Na rozdíl od léta, kdy nebyly jiné povinnosti, nyní nastala škola a její problémy. Nejsme tým jako je Brno, nebo Praha, kdy trenér má hráče k disposici prakticky, kdy chce. My jsme v trochu jiné situaci. Naši hráči většinou z Velkého Meziříčí nejsou a nebydlí zde ani na internátu. Musí zpravidla dojíždět, proto stráví tréninkem prakticky celé odpoledne. Aby zvládli dobře i školu musí se "sakramentsky" ohánět. A my trenéři jim neúčasti nemůžeme tolerovat. Nebo jen částečně. Soupeře to nezajímá, naopak chce, abychom trénovali málo a on měl na nás náskok. My trénovat musíme a abychom vyrovnali určité objemové manko, musíme trénovat kvalitně. Špatný trénink je chyba trenérů. A ani to nestačí. Všichni musí ještě přidat něco navíc. Hráči musí na trénink přijet bez ohledu na osobní pohodlí a osobní problémy. Konec tréninku je v době, když už spoje domů nejsou ideální. Proto a také samozřejmě nastupujeme opět my trenéři a hráče domů odvážíme. Někdy, dokonce i většinou, najedeme po tréninku hodně přes 100 km (např. Velmez-Telč je tam i zpátky 140 km). Pomáhají i rodiny, Krejskovi ochotně jezdí z Třebíče, má žena jezdí po trase H.Brod-Polná-Velmez. Mára Zmrhal studuje v Brně vysokou školu a má k disposici mé auto, aby mohl bez problémů na tréninky jezdit. To je přidaná hodnota od nás. Hráči musí o to usilovněji trénovat a hlavně musí volejbalem vládnout tak, že sami jsou pro trenéra partnerem a sami vědí, co potřebují zlepšovat a trenér jim již "jen" radí jak. Další přidanou hodnotou je týmová kultura. Podařilo se nám trénovat v jednotném oblečení, pořádáme klubové pravidelné akce, vrcholem jsou společná soustředění. Propagace se snad zlepšuje, i když rezervy zde jdou stále nacházet. I proto je Velmez tak dlouho v nejvyšší soutěži, i proto vychovává reprezentanty. Aby vše fungovalo, musí to prvně fungovat v týmu, potom v oddíle a nakonec i vně. Výsledkem jsou mnohá ocenění ze strany kraje, okresu nebo města za těch 13 let. A stávají se i paradoxy.Jsme nejlepší mládežnické družstvo v bývalém okrese Žďár n.S. za rok 2011, ovšem v samotném městě jsme se nedostali ani mezi tři nejlepší celky. Inu úspěchy v Čechách (i na Moravě) zevšední a postupně se stávají zdrojem závisti. Každopádně cesta, kterou jsem nastínil, je cesta správná a jediná možná. Nesmíme si stěžovat, že zde nehrají jenom hráči z Velkého Meziříčí (tím se trápí hlavně místní). To ani v Brně nejsou jenom Brňáci (dokonce i zde jsou v menšině), nebo v Praze Pražáci. Dlouhodobé dobré výsledky nejsou v přímé korelaci s tím, odkud kdo pochází. My máme jenom problém a musíme se smířit s tím, že do Velmezu studovat ( a také zde bydlet) půjde někdo jen vyjímečně. Na rozdíl třeba od již zmiňovaného Brna, Velké Meziříčí neláká. Pochopitelně. Na značku "volejbal" se zase tolik nehledí, protože volejbal přestal být masovým a populárním sportem jako kdysi. Velmez je určitě životaschopný. Ovšem bez oběti to nejde. Kdo nic nedává, nemůže očekávat, že něco dostane. My, alespoň doufám, do toho dáváme dost. Také hodně dostáváme. My trenéři uspokojení ze smysluplné práce, a hráči mají, když už nic jiného, alespoň milé vzpomínky na období dospívání. A jsou i tací, kteří volejbalem také vydělávají i slušné peníze. Příkladem může být Michal Hrazdira v italské lize a hlavně Martin Kryštof. Ten nikdy nezapomíná na klub, z kterého vzešla jeho hvězdná kariéra a vždy se k nám (i rád) vrací. Jsem přesvědčen, že za sebou zanecháváme a zanechávat budeme jasně čitelné volejbalové stopy.
Velké Meziříčí, 21.11.2012 Petr Juda