Juniorský tým je a vždy byl „nosným“ týmem volejbalu ve Velkém Meziříčí. Ten nyní po devatenácti nepřetržitých extraligových letech sestupuje do soutěže, z níž v roce 2000 postoupil. Celých těch 19 let jsme pouze jednou bojovali o záchranu. Celkem 3x jsme dosáhli na medaile, dvakrát na bronzové, jednou dokonce na stříbrnou. Nejčastěji jsme obsazovali 5. místo. A teď sestup! Podrobnější rozbor začněme nejdříve u nás, u trenérů. Nemyslím, že bychom nezvládli tréninkový proces. Kladli jsme důraz na týmové činnosti. To znamená, že jsme navozovali ty situace, které se mohou v zápasech vyskytnout a které nejdou jinak nasimulovat.
Juniorský tým je a vždy byl „nosným“ týmem volejbalu ve Velkém Meziříčí. Ten nyní po devatenácti nepřetržitých extraligových letech sestupuje do soutěže, z níž v roce 2000 postoupil. Celých těch 19 let jsme pouze jednou bojovali o záchranu. Celkem 3x jsme dosáhli na medaile, dvakrát na bronzové, jednou dokonce na stříbrnou. Nejčastěji jsme obsazovali 5. místo. A teď sestup! Podrobnější rozbor začněme nejdříve u nás, u trenérů. Nemyslím, že bychom nezvládli tréninkový proces. Kladli jsme důraz na týmové činnosti. To znamená, že jsme navozovali ty situace, které se mohou v zápasech vyskytnout a které nejdou jinak nasimulovat. Problém byl v důslednosti provádění těchto činností. Na časté chyby jsme my trenéři nenašli recept, jak je odstranit. Dalším problémem bylo, jak přenést to, co jsme natrénovali, do vlastní hry. Tedy do mistrovských zápasů. Hráli jsme pod velkým tlakem a to je vždy obtížné přenášet nové naučené věci do tak těžkých zápasů. „Vyfasovali“ jsme skupinu „smrti“, kde Příbram, Liberec, Praha i Č. Budějovice měli ambice na vysoké umístění. Zbýval Prosek, který však měl zkušenější tým a nás ve třech ze čtyř zápasů mnohdy i se štěstím přehrál. Nemůžeme se vymlouvat na to, že jsme měli mladý nepříliš obehraný tým. Počítali jsme s tím. Možná jsme měli zvýšit tréninkový objem, ale ten také nebyl menší, jak v předcházejících letech. Sázeli jsme na soustředění. Na začátku v červnu v Chorvatsku, potom v srpnu v Telči a prosinci v Mikulově. Nakonec v Brandýse.L. Všechna soustředění dopadla výborně a přesto se to neodrazilo ve hře. Proč? Neskloubili jsme dohromady přednosti a kladné vlastnosti klíčových hráčů a nepotlačili jejich negativa. Spíš jsme nechali věci plynout a to se nám vymstilo. Transfer naučených věcí z tréninků do samotné hry, je to nejtěžší, co trenéra volejbalu čeká. Musí umět pracovat s hráči jako osobnostmi a to se nám ne zcela dařilo.
Dalším kdo je na vině jsou samozřejmě hráči. Začnu u odpadlíků. Každým rokem někdo odpadne. Letos jich bylo trochu více než jindy. Důvody mohly být např. málo herních příležitostí, nevýrazná výkonnost nebo nezvládnutí své úlohy, zhrzené ambice apod. To bych chápal. Zlobím se však na to,že neřeknou pravdu, že nebojují o své „místo na slunci“ a hledají „sebeušlechtilejší“ výmluvy. Jednou se dali do boje, selhali a nevyrovnali se s tím. Výmluvy, že volejbal není jejich život, že to dělají pro radost a že mají také jiné povinnosti jsou výrazem zbabělosti. Neměli do toho nikdy jít. Oni většinou věděli, co je čeká a absolvovali tu část přípravy, kdy na ně nebyl vyvíjen takový tlak. Ale jakmile začaly mistrovské soutěže, utekli. Další výmluva na školu, že volejbal je neuživí a že škola je důležitější, je další v řadě alibismů. Samozřejmě, že vím, že škola je v tomto věku důležitá, aby něčím byli. Volejbal uživí minimální procento hráčů. Ale je to pravdivý názor hráčů? Není to jen výmluva? Já za svých studijních let jsem vždy chtěl být lékařem, ale učení mě nefascinovalo. Měl jsem jinou zálibu a tou byl volejbal. Školu jsem dělal, abych si vytvořil co nejlepší odrazový můstek k vysoké škole a na ní, abych ji absolvoval. V této době studií na střední nebo vysoké škole se vytváří vztah a hlavně vášeň hlavně ke koníčkům. Jindy již na to není čas. Práce začne fascinovat, až člověk něco umí. Volejbal je koníček, ale je to také práce a platí pro něj všechny zákonitosti každé jiné práce. Zpočátku musím překonávat překážky dané tím, že to moc neumím. Pokud to chápu a chci to podstoupit, umím uspořádat čas tak, aby mě výsledky ve škole (také i kvůli rodičům) neodrazovali od tohoto sportu. To se netýká však jen těch, co odpadli. Mnohem více to zasahuje ty, co vydrželi. Výmluva na školu byla nejčastějším důvodem tréninkové absence. Těch bylo až moc. Když vám chybí hráči na tréninku, nenatrénujete, co jste chtěli. Určitě významným problémem byly vztahy mezi hráči. Ideál by byl, kdyby byli kamarádi i mimo volejbal. Tak tomu bylo v minulosti a životní přátelství bývalých hráčů jsou toho důkazem. Letos to bylo jinak, ale nechci hned říct, že to bylo špatně. Jednoznačně je spojovala láska k volejbalu. To si uvědomovali i ti, co se jinak nemuseli. Byli schopni potlačit z větší části svá ega ve prospěch týmu. Zde to bylo skoro v pořádku. Horší to bylo ve vzájemném tlaku na kvalitu hry. Omlouvali si chyby, byli k sobě tolerantní, protože měli možná strach vlastního selhání. Jinými slovy: nebyli na sebe přísní, ač hra volejbal sama o sobě přísná je. Tady jsme měli zasáhnout my trenéři. On se ten problém vyvíjel velice plíživě. Chyba byla, že jsme tvrdě nezasáhli a ten tlak vyvíjeli málo důrazně. V tom byla naše nedůslednost. Možná by odpadl ještě nějaký hráč, ale zdravé jádro týmu by se projevilo jasněji a přesvědčivěji. Výsledkem bylo neustálé hledání základní sestavy. V týmu mužů to bylo jasné od prvního kola a nakonec to nezamávalo ani se střídači. U juniorů jsme to nezvládli. Takže výše jmenované problémy se sečetli a výsledkem byl sestup. Záměrně jsem nemluvil o herních činnostech, herních systémech a týmových činnostech. Ty byly až na druhém místě. A určitě by byly kvalitnější, kdybychom byli schopni odstranit uvedené problémy.
Nevěšíme hlavu a nebereme to jako tragédii. Bereme to jako výzvu co nejrychleji se vrátit zpět mezi elitu. Jádro týmu zůstává. Přípravu začínáme hned v květnu po kadetském finále a první akcí je soustředění v chorvatském Tisnu. #chcemezpet#
Velké Meziříčí, 27.4.2019 Petr Juda