Bylo to přesně, jak jsem napsal minule: BUĎ, ANEBO… Šlo nám o existenci. Vlastní existenci. Energie (a nejen energie) vydávaná do tohoto družstva mnou a Petrem, musí být nějak využita a vrácena. Prohrávat jsem zvyklý. Prohrávat po boji nevadí. Ve sportovním zápolení to není nic hrozného. Samozřejmě. Porážky obecně deprimují. Jakékoliv. Ale je snesitelná a nepřípustná porážka. My v Plzni v prvním zápase prohráli nepřípustně!! Proto jsem chtěl větší odhodlání, větší nasazení. Proto "buď, anebo…" Bylo by to krásné, kdyby se mávnutím kouzelného proutku najednou herní projev družstva změnil. V to již nevěřím. Když na vás padne deka, stahuje se velice pomalu.
Bylo to přesně, jak jsem napsal minule: BUĎ, ANEBO… Šlo nám o existenci. Vlastní existenci. Energie (a nejen energie) vydávaná do tohoto družstva mnou a Petrem, musí být nějak využita a vrácena. Prohrávat jsem zvyklý. Prohrávat po boji nevadí. Ve sportovním zápolení to není nic hrozného. Samozřejmě. Porážky obecně deprimují. Jakékoliv. Ale je snesitelná a nepřípustná porážka. My v Plzni v prvním zápase prohráli nepřípustně!! Proto jsem chtěl větší odhodlání, větší nasazení. Proto "buď, anebo…" Bylo by to krásné, kdyby se mávnutím kouzelného proutku najednou herní projev družstva změnil. V to již nevěřím. Když na vás padne deka, stahuje se velice pomalu. Když padne na tým, je to ještě složitější. Nejedná se totiž jen o individuální chyby a neschopnost. Ale v plné nahotě se projeví soudržnost týmu. Jinými slovy: jak jsou spolu hráči sladěni po volejbalové stránce a jak si volejbalově rozumí. Ne společným zájmem o diskotéky, počítače, nerosty, astronomii, alkohol, politiku a podobně. Ale zájmem o volejbal v tomto klubu a v tomto týmu. Máme pokřik: "1-2-3 tým".Mnohdy však mám pocit, že neznáme obsah tohoto slova. Volejbal nás nespojuje (já doufám, že teď kecám). Aspoň to navenek tak vypadá. Nebo nevíme, že nás spojuje. Dva příklady. Týmovou soudržnost navenek nectí Augi (Petr Augusta). Dokonce jsem často přemýšlel, co ho zde vlastně drží. Buď působí jako komik, nebo se uzavře a baví se jen s někým, dělá si „partičku“, jindy zase raději zvolí praxi někde daleko nebo placenou brigádu. To vše na úkor trénování. Ale jednou mu hrozilo, že jeho působení v našem týmu ukončíme a bylo na něm vidět, jak by mu to vadilo. Tedy chce do týmu. Druhým příkladem je Matka (Jan Matějka). Po zápase (ještě se k němu vrátím) v euforii řekl, že Velmez moc nemusí, ale že největší dva volejbalové zážitky zažil právě s Velmezem. Jak z tohoto souvětí čiší jeho nedospelost!! Byť na první pohled právě on vypadá jako nejvíce vyzrálý. Kdyby Velmez nemusel, tak zde dávno není! On zcela pragmaticky přemýšlí a kalkuluje (v tom je dospělý až moc). Kdyby Velmez nemusel, proč by potom jasně deklaroval svoji připravenost odehrát všechny zápasy za Velmez. Na hřišti odevzdává maximálně profesionální výkon. Nikdy zápas neodchodil. Proč to tedy dělá? Protože má rád volejbal a Velmez mu ho dává do sytosti. Proto právě zde zažil své největší volejbalové zážitky (Mezi ně počítá nynější vítězství, kdy jsme obrátili z 0:2 na 3:2 a před rokem, kdy jsme podobně zachránili extraligu v zápase s Příbramí). Jak by je jinak tak intenzivně prožíval, kdyby klub, v kterém je zažil, nemusel. Volejbal nás spojuje. Jen, a to je právě škoda, to neumíme říct nahlas a jasně. Možná kvůli tomu, že budeme při tom vypadat před ostatními blbě. O volejbalu se mluví, že je to sport pro ženský. Mýlka a zatraceně špatná. Volejbal je nesmírně náročný a tvrdý sport. A za slovem tvrdý si stojím. Ve sportech jako je basketbal, hokej, fotbal si můžete pomoct, když už nevíte kudy kam, faulem, bodyčekem. Ve volejbalu to nejde. Tam musíme vyzrát na trojblok pouze v rámci pravidel, tam musíte vybrat prudkou smeč, zablokovat útok soupeře a nic "unfair" provést nemůžete. Ne nesmíte (to nikdy a v žádném sportu), prostě nemůžete!!. V tom je to těžký sport a jen ti, co ho znají, to vědí. Z toho usuzuji, že se někdo i stydí říct, že hraje volejbal a že se mu líbí. Myslím, že u nás to tak daleko nedošlo. Ovšem určité stíny jsou. Proto se zatím nedaří proměnit potenciál tohoto týmu do výsledků, ale hlavně do předvedené hry. V Plzni jsme se dva sety hledali. Nervozita nám svazovala ruce, nohy a zatemňovala mysl. Plzeň byla také hodně nervózní, protože měli na dosah jistou záchranu. Kdo zná boje o záchranu, tak ví, že tam nerozhoduje to, že soupeř má horší hráče, méně trénuje a má horší herní projev. Tam rozhoduje, kdo má pevnější nervy a větší vůli. Plzeň si to uvědomila. Zřejmě. Plzeňští hráči byli o krok vpřed, stále vedli, byli i volejbalovější. Na hru se moc nedalo dívat. Kdo udělal méně chyb, vedl. Nás ovládl strach. Zpočátku nikdo neprojevoval ani známku toho, že to vezme do svých rukou. V druhém setu jsme vedli 20:17, přesto to k uklidnění nestačilo. Zápas vedl Petr. Je klidnější a veselejší než já a domníval jsem se, že to na hráče zapůsobí. Nestalo se. Snad kromě Matky (Jan Matějka). Ten stále burcoval. Máru Zmrhala jsem se snažil vytáčet dotazy, jestli je ještě chlap nebo už baba. Byl sice naštvaný, ale neburcovalo ho to. Až když se Matka začal rozčilovat, že nechce prohrát 3:0, tak jsme se zvedli. Třetí set jsme konečně začali ze sebe shazovat nervozitu a strach. Dostali jsme soupeře pod tlak a skóre narůstalo. Na konci to bylo 25:17. Ve čtvrtém setu jsme na začátku vyrobili několik chyb, ale již jsem cítil, že hraje jiný mančaft. Od druhého technického tajmu jsme se dostali do vedení a soupeři jsme dovolili korigovat až při stavu 24:19. Pátý set je vždy „ vošajslich“. Navíc se věří tomu, že vyhrát tři sety za sebou je těžké a málokdy se podaří (vloni se nám to podařilo pokaždé). Samozřejmě, že se tyto myšlenky vkrádají ať chcete nebo ne. Začátek setu bylo oťukávání, ale člověk cítil, že jsme lepší. Set jsme točili za stavu 6:8, ihned jsme dali tři body a vedli jsme 9:8. Náskok jsme udrželi. Dvakrát jsme vedli o dva body a mohli jít do tříbodového úniku na 11:8 a 13:10. Vždy jsme dovolili soupeři vyrovnat. Koncovka byla naše. Útok Matky z handy na 15:14, skákané podaní stejného hráče a famózní dvojblok dvojice Licek, Slavík uzavřel celý zápas. Radost byla nepopsatelná. Pochopitelně. Pochválit nakonec musím všechny. Matku jasně, ten to zlomil a ten byl ten vůdce (a pak že Velmez nemusí). Mára Zmrhal se nakonec přidal, přeci to bude asi chlap. Začal do toho mlátit. Umí ještě více, ale to bych chtěl už příliš. Dobře se ukázal Pupas (Lukáš Musílek). Nebojí se hrát odvážně, dělá ještě chyby a nemá plnou důvěru nahrávače. To přijde, protože je to i povahově výtečný parťák. O Tomovi Krejskovi netřeba mluvit, on nejvíce prožívá týmovou partu a soudržnost a volejbalem je posedlý. Na Máru Slavíka je obrovský nápor, nyní trochu stagnuje, dělá dvojáky, ale při jeho píli se to zlomí. Míra Bláha prokázal, že patří do reprezentace a že může hrát cokoliv, Teď se vrátil na libero, zklidnil přihrávku, dobře vybíral a i přesně nahrál těžké bodovky. Líca se zvedl útokem ze středu. Zapomenout nelze ani na lavičku. Poprvé letos povzbuzovali tak hlasitě, že připomínali Velké Meziříčí v začátcích. kdy chodilo i 200 diváků. Početnému plzeňskému publiku byli naši náhradníci rovnoceným soupeřem a mnohdy je i přeřvali. Budeme tedy hrát skupinu o 5.- 8. místo.To neznamená, že to vypustíme, Naopak. Teď musíme prodat natrénované, teď právě neustoupím z rychlé hry, teď budu na hráče co nejvíce tlačit, aby podali co nejlepší výkon a uhráli co nejlepší výsledek. Teď právě to musí být výzva k návratu do vyšších pater extraligy a dokázat, že loňský boj o záchranu byl jen malý výpadek. Takže v ničem nepolevujeme, ještě více přitvrdíme, ale bude se nám už dýchat lépe.
Pro úplnost: USK Slavia Plzeň – Spartak Velké Meziříčí 2:3 (22, 24, -17, -22, -14)
Hráli: Slavík, Zmrhal, Licek, Matějka, Musílek, Krejska. Libero Bláha. Na lavičce: Pešta, Pospíchal, Augusta, Košábek a Huryta.
Velké Meziříčí, 22.2.2013 Petr Juda