Jak léta jdou, radši se nevohlížej, cos‘ komu dal a co teď z toho máš,
ze záplat plášť, nohy, co neuhlídáš, zas někam jdou, sám nevíš, kam.
Jak léta jdou, radši se nevohlížej, cos‘ komu dal a co teď z toho máš,
ze záplat plášť, nohy, co neuhlídáš, zas někam jdou, sám nevíš, kam.
Porážky jsou frustrující. Nikdy jsem nepochopil, že porážka může být obohacující. Nikdy jsem to nezažil. Vždy, když jsme jasně prohráli (a zažil jsem takových porážek bezpočet) vždy jsem si řekl: „teď nás to aspoň povzbudí a začneme ještě více makat, aby k tomu nedocházelo“.Houby s voctem! Jako bychom nikdy předtím nic nedělali a nemakali.Porážky jsou porážky a nic dobrého na nich není. Můžou být porážky po boji nebo po slehnutí,ale bezprostředně po nich je vždy smutek. Člověk musí být maximalista a musí se přitom držet rozumně při zemi. Kde je ovšem ta hranice. Čtyřikrát za sebou jsme vyhráli 3:0.A to i přes zranění třech klíčových hráčů. To se nám v první lize ještě nikdy nepovedlo. Nyní jsme prohráli 0:3 po slabém výkonu a já, a myslím, že i všichni hráči jsou naštvaní. Proč? Je to koníček a i koníček se dá dělat dvojím způsobem. Naplno, nebo jen tak. Nesnáším výraz „pro zábavu“. Zábavné je, když se daří. Když se nedaří, když se flákám a ospravedlňuji se, že to dělám právě pro tu zábavu, podvádím sám sebe a lžu si. Stárnu. Šedesátka je za mnou a dostávám se mnohdy do stavu beznaděje. Sice jen zdánlivé beznaděje, ale přeci jen přemýšlím o tom, jestli nechci moc. Dělám medicínu a snažím se jí dělat naplno. Dělám volejbal a snažím se o totéž. Nechci být však tolerantní k různým omluvám a vylháváním se z neúspěchů. A jsem. V tom je asi to stárnutí. Dokonce se přistihnu, jak se někdy i lituji. Použil jsem dvě sloky jedné písně Wabiho Daňka, která se pro tuto situaci stoprocentně hodí. Věk se nedá zastavit. Pokud je energie, potud má člověk ze sebe vydat co nejvíc. Chtít to po druhých je už těžší, ale nezbytné. Hobby volejbal musí být v našem oddílu zakázané slovo, i když svůj půvab má. Svádí totiž k výmluvám „vždyť je to jen hobby“. Vím to. Nejsem slepý a vím také, že po odchodu z šatny již mají hráči jiné myšlenky, například na Rybičky 48, které v Meziříčí v ten den hráli a kam někteří odešli. Ale nedělat si nic z porážky, hledat výmluvy jinde než u sebe, je nepřípustné! Ani ve dvaceti a ani v šedesáti. Člověk se nesmí litovat, co všechno obětoval. Obětoval to dobrovolně a dobrovolně musí nést také odpovědnost. Trenér je schopen ovlivnit výkon, ne výsledek. O něm rozhodují i jiné, předem neznámé okolnosti (štěstí, náhoda..). Ovšem za špatný výsledek musí trenér svůj díl odpovědnosti nést také. Vzniká zpravidla po špatném výkonu. Proto je třeba se nevymlouvat, nebrečet, nelitovat se a jít dál. Porážky frustrující jsou a budou, ale nesmí nás rozklížit, rozeštvat a rozehnat. Naopak. Musí nás stmelit. V tom je možná to negativní dobro porážek, jak řekl již jeden filosof.
Až pochopíš a necháš účtování,cos‘ komu dal a co teď z toho máš,
vezmeš svůj plášť a dáš se rosou ranní, dál jednou z cest, vždyť už to znáš.
(Wabi Daněk, Jak léta jdou)
Velké Meziříčí, 25.11.2019 Petr Juda