Tento článek jsem začal psát večer po zápase a potom. Tedy v čase, kdy by měly všechny negativní emoce odpadnout. Neodpadávají. Poráží mě bezmezný vztek a nechápu, co se stalo. V Ostravě to bylo oboustranně bojovné, plné rychlých, i když ne vždy přesných nahrávek, které však všichni se snažili uhrávat. Rozdíl byl jen v maličkostech. Soupeř měl zkušenějšího nahrávače, který měl již něco odehráno i mužské extralize (byť byl ročník narození 95, stejně jako náš Mára Slavík). Řekl jsem si, že jsou i porážky, které nedeprimují a naopak povzbuzují k dalšímu trénování. To se také celý týden dělo.
Tento článek jsem začal psát večer po zápase a potom. Tedy v čase, kdy by měly všechny negativní emoce odpadnout. Neodpadávají. Poráží mě bezmezný vztek a nechápu, co se stalo. V Ostravě to bylo oboustranně bojovné, plné rychlých, i když ne vždy přesných nahrávek, které však všichni se snažili uhrávat. Rozdíl byl jen v maličkostech. Soupeř měl zkušenějšího nahrávače, který měl již něco odehráno i mužské extralize (byť byl ročník narození 95, stejně jako náš Mára Slavík). Řekl jsem si, že jsou i porážky, které nedeprimují a naopak povzbuzují k dalšímu trénování. To se také celý týden dělo. Trénovali jsme dobře, hlavně jsme se soustředili na rychlou střelbu do obou kůlů. Tou jsme překvapili v Ostravě, chtěli jsme překvapit i Zlín. Nestalo se a já nevím proč. Již druhá polovina pátečního tréninku nebyla valná, najednou zjišťuji, že hráči nemají jasno, co budou hrát, nahrávače to znervozňuje, neví jestli má nahrávku vystřelit rychle nebo pomaleji. Začnou váhat všichni. Libero najednou nemůže přihrát míč, střeďáci jsou pozdě. Říkáte si, je to již nervozita před zápasem. Nic z toho neděláte, večer vedete řeč o síle našeho týmu. V sobotu to začlo. Rozcvičení obtížné, první míč v zápase přihraný za jedna a najednou pozdní rozběh a rána do jednobloku. Snad to Mára Zmrhal ani nečekal. V tom duchu pokračoval celý zápas. A hlavně omluvy a výmluvy na někoho, kdo způsobil to, že já hráč udělal chybu. Jako kdyby hráči se modlili, aby nemuseli přihrávat, útočit. U všeho byli pozdě. I tak nám Zlín dával furt šanci, stále vedl pouze o dva body. I on dělal hodně chyb. Nejmarkantněji se to projevilo v druhém setu prvního zápasu. Vedeme 24:23, bereme time, domlouváme se, kdo bude hlavně útočit a to, že musí dát ránu. Dostane to někdo jiný, jen lehce lobuje. Přesto míč chytneme a opět stejná akce a stejný lob. To už Zlín nenechává být a vyrovnává, čím jiným než tvrdou smečí. Další míč nevezmeme a další opět lehce ztrácíme, takže prohra 24:26. Hrozné. Další set také stále mírný, ale jistý náskok Zlína až do konečného vítězství. Druhý zápas je to samé, nestačí ani vedení 15:11. Naše chyby dovolují Zlínu vyrovnat a nakonec i vyhrát. Co se stalo? Na to nedovedu odpovědět, protože nevím. Ani já, ani oni. Oni nechtějí odpovídat. Oni říkají, že se nic neděje. Míra Bláha dostane minimálně 6 es a on říká, že se s ním nic neděje. Jen celý zápas není ani vidět a ani skoro slyšet. Mára má úspěšnost 30% (přidávám mu), po každé smeči dopadá do telemarku a do piruety, div, že si nic nezlomí, a také neví, co se děje. Jediný Matka stále hecoval, povzbuzoval. Také se mu však nedařilo. Nahrávač byl vystresovaný jak ho neznám. Nepochopitelně, protože celý týden mu to šlo. Podobnou situaci jsem vloni po prvním turnaji o záchranu doma po zápase s Hradcem, kdy jsme hráli ještě hůře. Jestli chceme vyhrávat, musíme hrát, trénovat a chovat se bez výkyvů. To poslední je možná nejdůležitější. Po zápase v Ostravě jsem nabádal, že se nyní musí co nejvíce trénovat a "přetrénovat" všechny ostatní. Musíme nyní zapomenout na všechny ty stavy a přidat více ze sebe. Už tím, že budou odpadávat výmluvy, že mám něco do školy, takže nemůžu přijít. Vím, že škola je základ a dobré známky první předpoklad, abych mohl dělat něco dalšího. Ovšem odkazy na školu při nedostatečném rozvrhu volného času jsou jen šálením sama sebe, alibismem a já nevím čím vším ještě. Každopádně to není důvod pro neúčast. Pochopitelně, vyjímky mohou nastat, ale to jsou jen vyjímky. Chceme hrát rychlý moderní volejbal. To vyŽaduje trénink. Jen množství opakování z hráče nadějného udělá hráče dobrého. Nevěřím na to ( i když v mInulosti jsem věříval), že se dají nedostatky plně zakrýt nasazením, bojovností nebo "aspoň" hecováním a povzbuzováním. Musíme to zkrátka utrénovat. Vědí to všichni. Ti, co chtějí být dobří, jsou schopni pro to i hodně udělat. V sobotu máme Brno, tak se přijďte podívat. A povzbuďte naše hráče! Oni vyhrávat chtějí a pokud to vydrží i budou.
Pro úplnost:
Ostrava – Velmez 3:2 (21,17,-19,-17,10) 3:1 (-21,18,22,24)
Velmez – Zlín 0:3 (-19,-24,-22) 0:3 (-22,-17,-23)
Velké Meziříčí, 23.1.2013 Petr Juda