Pomalu se blíží začátek přípravy na sezónu 2018/19. Myslím, že to bude jedno z nejsložitějších a nejtěžších období v historii téměř 20 letého fungování mládežnických družstev v nejvyšších soutěžích. A těžké to bude pro všechny. Vydobyli jsme si významné místo ve volejbalové mapě České republiky a naším úkolem je ho neztrácet. Mění se generace hráčů, to hlavně u mládeže, ale dobrý oddíl se pozná podle práce s více generacemi. Nestačí mít jednu dobrou a žít z jejích úspěchů. Ovšem je to nekonečný boj.
Pomalu se blíží začátek přípravy na sezónu 2018/19. Myslím, že to bude jedno z nejsložitějších a nejtěžších období v historii téměř 20 letého fungování mládežnických družstev v nejvyšších soutěžích. A těžké to bude pro všechny. Vydobyli jsme si významné místo ve volejbalové mapě České republiky a naším úkolem je ho neztrácet. Mění se generace hráčů, to hlavně u mládeže, ale dobrý oddíl se pozná podle práce s více generacemi. Nestačí mít jednu dobrou a žít z jejích úspěchů. Ovšem je to nekonečný boj. Skončí jedna (nám už přinejmenším šestá), přijde další a my stále musíme potvrzovat nastoupenou cestu i výkonnost. Sportovní výsledky se měří odzadu. Co je teď a ne, co bylo. Kdo ví o stříbru z roku 2015? Postup mezi elitu v roce 2000 si pamatují snad již jen ti, co to zažili na vlastní kůži. Je hezké mít něco úspěšného za sebou, ale hodnoceni jste podle současnosti. A to je výzva zároveň i odpovědnost. Vyměnili se kádry všech mládežnických družstev. Odešla silná generace hráčů narozených v roce 1998. Naštěstí, až na malé vyjímky, celá přešla do mužské kategorie a čekají ji boje v 1. lize. Nastupují noví hráči převážně kadetského věku. Musí a je jejich povinností potvrdit stávající pozice. Nemusí to být zrovna medaile. Ono o ně zase tak úplně nejde. Hrajeme 19. sezónu v nepřetržité řadě nejvyšší juniorskou soutěž, 15 let hrajeme kadetskou extraligu a úkolem je obě soutěže hrát i v dalších letech. Mám trochu zdvižený prst, neboť noví hráči v kadetské kategorii zatím toho moc nepředvedli. Jejich výkony byly jak na houpačce. Jednou excelentní podruhé mizerné. To se v juniorech už může vymstít. Jak z toho? V první řadě záleží jak komu bude tlouct srdce pro VELMEZ. To je nejdůležitější předpoklad. Na „klubismu“ je vše postavené a od toho se vše odvine. Protože dalším krokem je trénovat více a kvalitněji jak soupeři. Ve Velkém Meziříčí nejsou školy, aby se všem hráčům vyplatilo zde bydlet a studovat. Většina mimomeziříčských dojíždí. Nejsme Brno nebo Praha a jiná města. Takže je to pro nás složitější než v jiných týmech. Přesto jsme dokázali a dokazujeme, že budování sportovního centra je i v našich podmínkách možné a dokonce i úspěšné. Ale jde to jen za cenu určitých obětí. Volejbal je sport, kdy činnost jednoho konkrétního hráče navazuje na činnost jiného. Když někdo vypadne už se musí improvizovat. A ve volejbale se improvizuje jinak než třeba ve fotbale, basketu nebo házené. Zde je nutná součinnost několika konkrétních hráčů v krátkém časovém intervalu. Jednotlivé kombinace musí být zcela zautomatizovány, aby se dalo na náhlé změny rychle a dobře zareagovat. Pokud vypadne jeden hráč z tohoto soukolí, je to problém. Samozřejmě jsme připraveni na alternativní řešení. Ale přeci jen nemáme všechny posty natolik znásobeny, že vypadnutí několika klíčových hráčů hravě bez újmy nahradíme. Tedy musím jako hráč vědět, že když nepřijdu na trénink, tak to ovlivní hlavně ty, co na trénink přijdou. Proto musím setsakramentsky přemýšlet o důvodech, i když jsou třeba pochopitelné, že když nebudu na tréninku, může to být průšvih, který bude mít vliv na celkovou výkonnost týmu. Týmová cvičení jsou ve volejbale spolu s dokonalou technikou základem úspěšné hry. Nikdy se neměří všem stejně. To je jenom prázdná fráze. Hráči základní sestavy mají mnohem větší zodpovědnost za výsledek než náhradníci, je na ně vyvíjen také mnohem větší tlak. Proto také mohou mít i některá privilegia v ostatních činnostech. Nemusí třeba stále natahovat síť, uklízet hřiště apod. Ale musí být na tréninku !!. Jinak to nemá cenu. A platí to od žáků až po dospělé. Vypadá to, že jsem dost odbočil od nástinu přípravy. Vůbec ne. Když hráči vědí o co jde, potom se trénuje podstatně snadněji. Pak se lehce plánují přípravné zápasy, objemy a množství tréninku a nevymýšlí se nesmysly. To je zase úkol, a mnohdy těžký, pro nás trenéry. Hráč moc dobře pozná, kdy se opravdu trénuje a kdy se honí balast např. nesmyslně dlouhým rozcvičením, prázdným boucháním do míče na prázdné síti, nudnými výběhy apod. Právě odstranění zbytečností dělá tréninky zajímavějšími, protože a nejdůležitější je přenést do vlastní hry to, co se v tréninku člověk naučí. Aby to tak fungovalo musí celý oddíl a všechna družstva vyznávat stejnou filozofii. To je opět úkol trenérů. Občas se totiž musí potlačit vlastní ego ve prospěch oddílu, občas se zase musí trenér vyburcovat k lepším výkonům. Vést volejbalové družstvo není jenom trénovat a hrát. Já vždy kladl důraz na mimotréninkový život družstev, proto vyznávám hodně společná soustředění. Máme za sebou týden v chorvatském Tisnu, nyní jedeme na týden do Telče a ještě poslední víkend v srpnu budeme v Mikulově. Kromě zintenzivnění tréninkového procesu se dokonale odhalí i charakter hráčů, jak jsem již psal, jedna z nejdůležitějších vlastností. Právě překonáváním únavy, vypořádáním se např. s bolestivou svalovicí nebo nedostatkem volného času se ukazuje, kdo je schopen pro výkon a výsledek něco obětovat. Začátek přípravy mužů a juniorů proběhl na tradičním turnaji v Dřevěnici. Zatímco muži v elitní třídě nejlepších týmů skončili v šestnáctičlenné konkurenci na 8. místě, junioři neuspěli a po dlouhé době nepostoupili ani ze skupiny. Proto ten varovný prst. Varuji a burcuji na poplach. Zaberme všichni. Od žáků až po muže. Všichni a hlavně my trenéři musíme zabrat abychom si mohli na konci sezóny oddechnout, že vše dobře dopadlo.
Velké Meziříčí, 13.8.2018 Petr Juda