Jsem pyšný na klub, v kterém trénuji. Když jsem do něho přišel v roce 1998 vždy jsem snil o tom, co je právě dnes a co právě . Že budeme mít hráče, kteří chtějí na sobě pracovat, kteří se chtějí zlepšovat, kteří budou patrioti a dýchat za VELMEZ. To právě teď prožívám. Ne, že by to v minulosti nikdy nebylo. To bych lhal. Třeba hned první sezóny a generace hráčů s Kryšpínem, Petrem Vašíčkem, Záclonou(Michal Novák), Rohlíkem (Tomáš Doležal), Džuznou (Michal Hrazdira) byly skvělé. Také další po mém návratu z téměř čtyřleté anabáze v Brně byly výborné. Nyní je to však již potvrzené a prověřené časem. Dobrý klub není jen jedna nebo dvě generace hráčů. Dobrá práce se potvrzuje časovou trvanlivostí.Výsledky jsou nejlepší za novodobou historii. Máme stříbro z loňského juniorského mistrovství, výsledky letošních juniorů, kadetů a nakonec i mužů jsou více než nadějné.Proč to tedy píšu? Chci se pochlubit? To rozhodně ne.
Jsem pyšný na klub, v kterém trénuji. Když jsem do něho přišel v roce 1998 vždy jsem snil o tom, co je právě dnes a co právě . Že budeme mít hráče, kteří chtějí na sobě pracovat, kteří se chtějí zlepšovat, kteří budou patrioti a dýchat za VELMEZ. To právě teď prožívám. Ne, že by to v minulosti nikdy nebylo. To bych lhal. Třeba hned první sezóny a generace hráčů s Kryšpínem, Petrem Vašíčkem, Záclonou(Michal Novák), Rohlíkem (Tomáš Doležal), Džuznou (Michal Hrazdira) byly skvělé. Také další po mém návratu z téměř čtyřleté anabáze v Brně byly výborné. Nyní je to však již potvrzené a prověřené časem. Dobrý klub není jen jedna nebo dvě generace hráčů. Dobrá práce se potvrzuje časovou trvanlivostí.Výsledky jsou nejlepší za novodobou historii. Máme stříbro z loňského juniorského mistrovství, výsledky letošních juniorů, kadetů a nakonec i mužů jsou více než nadějné.Proč to tedy píšu? Chci se pochlubit? To rozhodně ne. Jednou z posledních překážek na „Cestě k vítězství“ je sebeuspokojení z dosavadního výkonu. V šatně na stěně visí naše „ústřední“ heslo: NAŠÍ KULTUROU JE TVRDÁ PRÁCE. Řídíme se jím! Jsem důsledný a tvrdou práci vyžaduji na trénincích i v zápasech. Proto jsou někdy problémy s tím, že v utkání vedeme, soupeř relativně neklade velký odpor a já jsem nespokojen. Mám strach. Mám strach ze sebeuspokojení. Nestarám se o soupeře, částečně mě nezajímá ani výsledek. Starám se o naší hru. A ta nebývá vždy podle námi stanovené strategie a zásad. Sebeuspokojení je nemoc, která nás může zákeřně přepadnout, když to nečekáme. A jako každá infekce, postihne nejprve jednoho a od něj se rychle nakazí i ostatní. Sebeuspokojení si nevybírá. Přepadne jak klíčového hráče, tak i „střídače“, ve chvíli, když jsou spokojeni sami ze sebou i s tím, čeho dosáhli. A pokud se k tomu přidá ještě „chorobná ztráta soudnosti“ hlavně u těch, kteří mají pocit, že nejsou jejich schopnosti plně využívány, potom je dílo zkázy dokonáno. Píšu to úmyslně, v době, kdy je vše v pořádku a žádné prodromy (příznaky) blížících se katastrof ani nejsou vidět ( a snad ani žádná katastrofa nepřijde). Ale přesto. Tak jako na modré a jasné obloze klidného oceánu může i malý obláček přinést nebezpečnou bouři, tak i malý náznak sebeuspokojení může mít časem nedozírné následky. Proto upozorňuji, bouřím, burcuji, vztekám se, povzbuzuji. Nesnáším ani v druhé lize mužů, natož v extraligách kadetů a juniorů tzv.“hobbyvolejbalový“ přístup k práci. Přístup, že jednou na trénink půjdu, potom mám něco doma, něco ve škole, tak si odpočinu a tréninky vynechám, je pro mě nepřijatelný. Pokušení „dát si pohov“ se dostavuje tehdy, když jsme sami se sebou spokojeni a máme radost ze svých úspěchů. Je velice lákavé podlehnout iluzi, že již budeme stále na vrcholu. Proto je nanejvýš potřebná jistá dávka “ moudré skepse“. Ne ochromující starosti, ale zdravé chápání reality. Zabraňuje totiž nežádoucímu růstu pocitu sebeuspokojení. Zatímco se vesele oslavuje úspěch, někdo jiný spřádá plány, jak nás našeho postavení zbavit. To je důležité mít stále na paměti. Tým, kterému se právě podařilo dosáhnout úspěchu, je v těžkém nebezpečí. Svou sílu považuje za konstantní vlastnost. V tom se právě skrývá časovaná bomba. My to víme, nebo aspoň tušíme.Proto to heslo: NAŠÍ KULTUROU JE TVRDÁ PRÁCE. Sebeuspokojení je poslední překážkou stojící mezi týmem a jeho potenciální velikostí. Sebeuspokojení se může zachytit drápkem proto, že některé chvíle v životě jsou tak nádherné, že toužíme, aby to nikdy neskončilo. Ty chvíle mohu být např. loňské finále, letošní výkonnostní prudký vzestup většiny hráčů, výsledky ve všech soutěžích apod. Cesta z toho ven směřuje k ještě smělejšímu, vyššímu cíli. Snaha být ještě lepší je tou nejlepší cestou, jak nepodlehnout sebeuspokojení. V životě neexistuje možnost jednoduše se držet již jednou dosaženého. Žádné „ušlechtilé“ zdůvodňování, proč hraji špatně, proč neuhraji důležitý bod,proč neriskuji podání a vysvětlování, proč dělám chyby! To je jen vylhávání se z problémů. To je pro nás nepřípustné a speciálně my trenéři to nesmíme dopustit. Tým, který začne prohrávat v důsledku sebeuspokojení nebo hráči, kteří přestanou tvrdě pracovat ze stejných důvodů, si budou hledat nové a nové promyšlené výmluvy vysvětlující důvody jejich porážek. Zakrátko by mohli být všichni vynalézavější ve vymýšlení, jak prohrávat než jak vyhrát. Kdo se nezlepšuje, přestává být dobrým! Ještě sice nedokážeme rozlišovat mezi vynikající hrou a opravdovým mistrovstvím, ale pracujeme na tom. Mistrovství znamená podávat trvale vynikající výkony. Mistrovství znamená být si vědom, kolik úsilí se musí vložit do tréninku i hry a přesně odhadnut ten okamžik, do kterého všechny síly a úsilí soustředit. Mistrovství se ve zdravém, pracovním a inspirujícím prostředí nabitém energií dostavuje proto, že vůdčí osobnost nebo osobnosti přimějí ty ostatní vydat se sebe to nejlepší. Je to také nejvyšší forma discipliny. My trenéři i hráči musíme dosáhnout toho, že každý člen týmu si je vědom současné reality: jak si stojíme a v čem ještě zaostáváme za svými možnostmi. A toto poznání musí být otevřené a upřímné. Mistrovství je postupným důsledkem TOUHY být stále lepší. My to víme, my to chceme, my proto uděláme vše, co bude v našich silách. MY JSME VELMEZ!!
Velké Meziříčí, 24.1.2016 Petr Juda